Ukrajinské putováníčko a co budeme jíst

Výběr jídla do hor je vždy loterie. Pokud jede člověk do země, kterou nezná, víry v sehnání dobrého jídla na místě moc není. Kdo ví, na co se dá narazit? A tak se člověk raději pojistí a pak vláčí haldy potravin, které nikdo nesní.

Letos tomu nebylo jinak, starostlivá maminka napakovala balíčky křehkých plátků, které "neváží nic" a taky spoustu "lehkých" müsli tyčinek, na doplnění energie a pár půlkilových balení sušeného ovoce. Společné měly být snídaně a večeře, a tak jsme si obvykle ve vlaku mezi všechny členy výpravy dělili společné zásoby jídla na celý týden nakoupené v Česku - müsli, rýži, těstoviny, koření, olej, konzervy s masem. Nic takového se ale nekonalo, a tak jsem se skrývanou radostí, že už nic navíc nepotáhnu, usínala zkroucená na sedadle ve vlaku.

Po příjezdu na Ukrajinu nás čekalo překvapení od vedoucího naší výpravy: "Letos jsme se rozhodli, že to uděláme jinak, jídlo je tu levnější než u nás. Měli jste si vzít peníze navíc, jíst budete to, co si sami uvaříte z věcí, které si sami nakoupíte." Hladové hry začaly.

(Paní si udělala job ve vlaku - chodila po vagonech a prodávala kafe se šlehačkou za 5 hřiven!)

Snažili jsme se ve vlaku plánovat, co teda budeme jíst. Vycházeli jsme ze zajetých typických nejsnazších jídel, ale realita byla často naprosto odlišná od našich představ. Naše první jídlo bylo až nesmělé, kousek sýra a chleba, na snídani sýr střídal salám. Mužské osazenstvo šilhalo očima do prázdného ešušu. Promiňte pánové, neodhadli jsme množství, víc toho nebude.

(Chudá večeře...)

Díky tomu, že jsme procházeli přes zapadlé vesničky, mohli jsme po cestě v magazínech nakoupit suroviny pouze na dvě jídla - což velmi ulehčovalo našim zádům. Další jídla byla pestřejší a improvizovanější, např. kluci dotáhli nějaké maso, tak jsme si ho přidali do rizota. Snídali jsme na váhu prodávané perníky.

(Už se to vaří!)

(První večeře)

(Trvalo nám to nejdýl, ale stálo to za to!)

(Rizoto. Doba drhnutí kotlíku cca 12 hodin vč. odmáčování přes celou noc, které nepomohlo.)

Kámen úrazu byl nákup jídla na tři dny do hor. Rozmysleli jsme si, co nakoupíme a rozdělili jsme si jednotlivá jídla mezi sebe. Ovšem jeden malý, z maringotky udělaný magazín nepojme ani prostorem ani jídlem 40 hladových lidí. A v tu chvíli skutečně začaly hladové hry a boj o magazín.

Pár lidí se vydalo na průzkum, prý tu ještě cosi je. Ve druhém magazínu neměli chleba a nic, co bychom mohli potřebovat. Třetí magazín...? Ano! Cesta se táhla, ale naštěstí jel kolem povoz - vetchý žebřiňák tažený koněm. Svezli jsme se a mezi domy hledali spásu pro naše žaludky. Bingo! Nějaký chléb, salám na guláš, kakao na sladké nudle. Sehnal vůbec někdo nudle?

Pěšky jdeme dál po dědině, zkoušíme štěstí u lidí, třeba nám prodají brambory. Štěstí nás skutečně neopouští, místo kila brambor dostáváme tři, daří se mi množství alespoň o kilo snížit. Kupujeme také pravý domácí tvrdý sýr. A to všechno za 15 hřiven (ke dnešnímu dni cca 13 Kč). Mrzí mě, že jsme panímámě něco nepřihodili, během odvažování brambor energicky vykládala, jak by chtěli všichni Ukrajinci pracovat, akorát nemají prostě kde.

Když se se zpožděním vracíme k prvnímu magazínu, zjišťujeme, co budeme jíst. Máme 3 kilový pakl těstovin, nějaké zmražené ravioly, které jsou ve skutečnosti pelmeni (typické ukrajinské jídlo, těstoviny plněné masem nebo zeleninou), plato vajec, která děcka už rozbíjí do petky, abychom je mohli přenést do hor, tři chleby, domácí sýr, kakao, 2 kg brambor, salám, protlak a nějaké drobnosti. Nechápu, jak se to mohlo stát, z původního plánu zbyly zrejmě pouze těstoviny. V obavách o naše stravování přijímám fakt, že mám největší krosnu a tímpádem nejvíce místa a tak táhnu tři kila vrutů a funím do kopce.

(Fakt jsou toho 3 kg. Srovnání s nohou a rukou.)

Velkým překvapením mi je, že jsme si po celou dobu jedli jak "prasata v žitě". Nikdy jsme neměli hlad, právě naopak, často jsem měla problém celou porci sníst. Každé jídlo se nám náramně povedlo, ačkoliv byly chutě trochu nezvyklé. Pelmeni s vaječnou omeletou, těstoviny na sladko s perníkem, skořicí, kakaem, hrozinkami,... Bujónová polévka s těstovinovými vruty k snídani, těstoviny s protlakem, který byl ve skutečnosti sardinky v rajčatové omáčce.

(Pelmeni s vaječnou omeletou, čerstvým pórkem, petrželí a listy česneku.)

(Těstoviny s rybičkami v tomatě. "Neumím azbuku a na obrázku bylo rajče!" říkala slečna, co to kupovala. Bylo to kupodivu vážně dobré.)

(Naše poslední snídaně v horách, uvařená na bombě za deště. Těstoviny s cukrem, kakaem, hrozinkami, drceným perníkem a skořicí.)

Obědy jsme si zařizovali každý sám. S bratrem jsme se odvážili koupit nasolenou rybu taranku. S paní jsme se nemohli moc domluvit, a tak nám ukazovala jakési hnědé usušené cosi, co vypadalo jako kousací pochoutka pro psa.
"Eto pro sabakoj?" ptá se bratr a paní se tváří, jako bychom byli úplně blbí. Nakonec, že to zkusíme a haldu si kupujeme. Přidáváme točený kvas (místní specialita, kvašený nápoj z obilnin s mírným obsahem alkoholu, chuťově něco mezi pivem a kolou) a jsme spokojení.

(Taranka - úplně vpravo, kořeněné rybičky, kvas.)

(Domácí salám úplně celý z masa! - původ masa nás s bráchou radši nezajímá...)

(První jídlo po sestupu z hor. Chleba nebyl. Sýr, ljuks a žabožbluňk v pozadí.)

Žijeme si jako páni, ostatní gáblují paštiky, my nasáváme vůni Ukrajiny společně se slanými kousky masa taranky. Na námi nejvyšším dosaženém vrcholu (Pikuj 1408 m n.m.) spořádám poslední kus kořeněných rybiček. Přemítám, jak moc je skvělé poznat trochu té "nouze" o jídlo a jak to může dopadnou velmi chutně, když se člověk odváží okusit trochu místní kultury.
U vaření se tmelí kolektiv a pro unaveného člověka je povzbuzením trochu i to, jak ostatní kotlíkové skupiny šilhají na dobroty, které si vy připravujete.

Problém pak je, když celý večer a ještě ráno drhnete trávou, kameny, drátěnkou a vším, co potkáte, pekelně připálený kotlík od rizota.

(Pikuj, 1408 m n.m. a poslední zbytek kořeněné rybičky. Nekecala jsem.)

Odměnou je nám vždy sestup do civilizace a jídlo v restauraci nebo kdekoliv, kde člověk nemusí téměř hodinu v hladu čekat, než mu začne vřít voda. Jsme ve vesnici Solotvino, kde jsou slaná jezera, slanější je už jen Mrtvé moře. Necháváme za zády údajně zdravou slanou vodu, která štípe ve všech oděrkách a na puchýřích a po pár set metrech nalézáme příhodné místo, kde nám připraví královskou krmi. Ražniči a pelmeni plus místní pivo.

Může se zdát, jak je jídlo přízemní věc, ale jít do kopců, lopotit se celý den s prázdným žaludkem a těžkým báglem si nedovedu představit. Hierarchie potřeb podle Maslowa je skutečně funkční, hlavně ve vypjatých situacích. Každý kousek jídla byl drahý, snažili jsme se využít všechno, co jsme jen mohli. Pro vodu se chodilo daleko, člověk si hned rozmyslel, jak moc si chce opláchnout třeba hrneček od čaje.

Už jen jako perličku k jídlu přidávám každovečerní čaj z bylinek, které zrovna rostly kolem. Někdy mateřídouška, jindy kontryhel, další den máta a mladé jehličí nebo ostružinové či jahodové listy. Hřebem našeho putování jsou skoro tradičně kobylky. S bratrem a dalšími nadšenci jsme skoro dvě hodiny chodili po louce a snažili se nachytat co nejvíc největších kobylek a nacpat je do ešusu. Byl to boj na život a na smrt, kobylky utíkaly z ešusu nebo zahodily nožičku a odskákaly pryč. Než jsme našli pytlíček od kolíku ke stanům, z kterého nebylo úniku, čtvrtka večeře upláchla. Dílo se nakonec podařilo a kobylky byly chuťově moc dobré. Je to taková naše malá rodinná odměna za celé to putování. Rok co rok se bratři snaží chytit a sníst hada, když ani letos nevyšel (a to byl už omráčený), tak jíme alespoň kobylky.

(Večerní čaj. Malinové listy, řebříček.)

V chudé české přírodě je skoro opovážlivost sáhnout na nějakou lesní ostružinu. V divoké bohaté Ukrajině je 40 kobylek jako smítečko na poušti. Uvědomění, že se dá vyžít z úplně všeho, je povznášející a vrací alespoň vzpomínkami zpátky k našim původním kořenům.

(Tradiční kobylky.)

K původním kořenům patří samozřejmě domácí pálenka, kterou jsme mohli ochutnat hnedka jak čerstvě vykapala z podomácku postavené pálenice. Tzv. samohonka, z droždí a cukru, v Česku neseženete. Všechno dobré končí štamprlí dobré samohonky.

I povídání o jídle by se mělo jedním douškem zakončit.

(Domácí palírna)