Víra, důvěra, morální závazek - Fides.

Kdyby mi někdo tuhle neděli tvrdil, že budu v pondělí večer zpívat koledy s 20 bývalýma feťákama, tak bych si poklepala na čelo a možná začala přemýšlet nad jeho diagnózou (to je vtip, já tohle na potkání fakt nedělám, deformace oboru ještě tak moc nepostoupila ;) ). Jenže se to doopravdy v pondělí stalo. A já den co den chodím pořád raději mezi tu partičku "sobeckých hovad", jak byli na komunitě nazváni. Oni jsou doopravdy často sobecká hovada. Než si to uvědomí a začnou s tím něco dělat.

Jsem fascinována tím, jak to tu funguje. Všichni společně žijí v jednom domě, o který se starají. Je tu každodenně hodně práce, pravidla jsou nastavená drsně, za porušení se berou sankce v podobě práce navíc. Nejdrsnější na tom je, že si člověk ve většině případů udělí sankci dobrovolně sám, a to i za porušení jako např. že nebyl hrneček během programu na svém místě, ale někde na botníku.

Takhle se chovají ti zlí feťáci?!

Je to dvacet výjimek, které se snaží se sebou něco dělat. U všech to nedopadne, ne všichni mají náhled na svůj minulý život, chlubí se, berou léčbu jako hru. Ty čeká "tam venku" těžký pád zpátky na dno všech pervitinů, dealování a nekonečného kolečka cravingů a absťáků.

 

Často mě překvapí, že na sebe někteří mají náhled až takový. Vidí svoje chyby, vidí svoje selhání, hlídají se v drobnostech, které "zdravý" člověk neřeší. Jsem překvapená, jak do sebe dokážou navzájem slovně tak rýt. Rýt nemyslím špatně - vytknou druhému, že nemluvil upřímně. Když se snaží něco schovat, tak to z něj otázkami vyšťourají. Když se snaží manipulovat, nebo se dělat lepším, omlouvat si své chyby nebo se sebelitovat, dostane to od komunity sežrat. Většinou slušným způsobem, který má pomoci ke zdravému náhledu na sebe sama.

Všechno není med, klienti léčbu končí v průběhu i sami o sobě, z různých důvodů. Někdo to dotáhne do konce, ale následuje relaps nebo recidiva a po čase se do léčby vrátí. To, co se tady ovšem děje, beru jako malý zázrak. Vidět otce rodin, kteří třeba 10 let silně fetovali, jak se snaží fungovat. Pro ty děti. Pro tu ženu. Vyfetovaný mozek nepracuje jako mozek zdravý, přesto klienti velmi často vykazují jakousi empatii a cit, který má málokterý normální člověk, například ve stylu otázek, které si navzájem pokládají. Cílené a konkrétní. Bez obalu. Stoprocentně upřímné.

Člověk se ze závislosti nikdy nevyléčí. Nebude si moci zahulit "jen tak jednou", nebo si dát třeba jedno pivo, pokud fetoval u chlastu. Boj bude celoživotní, neberu to jako procházku růžovou zahradu, ti kluci (a holky) nemají po léčbě vyhráno, ani náhodou. Ale poznávám, že to jsou lidé. Dříve by to pro mě byli feťáci, kterým nechci podat ruku, nechci se s nima bavit, bojím se jich. Je pravda, že tito už mají leccos za sebou (včetně detoxu), ale ta ryzí lidskost z nich prosakuje ven přes tetování a piercing, zpod zapadlých feťáckých oček a tak jaksi charakteristicky zabarvené kůže. Z každého jinak silně.

Mě osobně to dává smysl. Terapeut se zde nesnaží servírovat životní moudra a návody na správné chování až pod nos. Klient si všechno festovně oddře. A pokud ne, tak dostane sadu nejen od komunity, ale i od terapeuta. A nebo na to nemá a vzdá to. Jedna citace terapeuta za všecky: "Upadne ti prdel, když se nejdřív zeptáš?" Odpověď je jasná, na vytáčky není prostor. Život "venku" není sranda, je potřeba si to uvědomit. Léčíš se ty sám, tady tě nikdo za tebe léčit nebude. Život je ve tvých rukou.

 
(logo a motto komunity)

 

 A tak se ze sobců stávají lidé, kteří se snaží starat o druhé. Chodí v poslední fázi léčby pracovat na geronto oddělení. Všímají si druhých členů komunity a jejich bojů a chutí, zvláště, když jsou na začátku léčby. Po celou dobu je dohromady pojí rituály, které jsou pevně dané a pro klienty mají zvláštní hodnotu. Učí se zacházet s penězmi a šetřit si. Učí se zodpovědnosti prostřednictvím různých funkcí v komunitě. Učí se vážit si sebe sama a být na sebe znovu hrdí i za drobné úkony.

Jsou to všechno střípky, záblesky z mých zatím dvou dní praxe. Nejsem naivní v tom, že bych se všemi hned kamarádila a viděla v nich stoprocentně zodpovědné a morálně schopné lidi bez poskrvnky. Mnozí se ještě chovají jako malé děcka. Mnozí jsou sobečtí tak, že je ani nepohoda 20 lidí včetně terapeuta a jejich kritika k ničemu nepohne. Mnozí se schovávají a přetvařují. Ale já jsem pro, dát jim šanci. Dát jim tu tvrdou lekci "hry na život venku", jak mi to dnes jeden klient pojmenoval (s rozdílem, že to doopravdy bez náhledu považuje za hru, protože "on není jako ostatní cvoci a je už jinde"). 

Se vším, co mají za sebou (o čemž jsem mnohdy ráda, že ani nevím), to jsou fajn lidi. Za pár let se třeba někde potkáme a oni hrdě prohlásí, že jsou pořád čistí a já na ně budu pyšná
s nimi.

 

A poučení? Chtěla bych být jako oni.
Nemyslím rovnat se s nimi ve fetování, hulení a chlastání, myslím v upřímnosti a snaze na sobě fakt makat. Myslím tím také mít přístup "každý má svoje problémy, které řeší - ty ti ale nesmí překážet v povinnostech, neomlouvají nesplněný úkol nebo práci, na problémy je čas jindy". S tím souvisí skutečně si prostor k řešení problémů a potíží brát. Ptát se narovinu. Být upřímná. Vážit si drobných věcí a ocenit se. Vést druhé k dobrému a pomáhat jim, když tápou. A ještě mnoho, mnoho víc!!! A vážit si toho, že tam nesedím s nimi jako opravdový člen komunity, ale jen dočasný, jako stážista.