Před cca půl rokem jsem psala na blog článek o "Nejméně vhodném okamžiku k obdržení muže" (zde k přečtení). Poté, co se mi stalo to, co se mi stalo, jsem si článek hned vybavila a doplnila si asi sto a jedna dalších věcí, které se přihodí přesně v tom nejméně vhodném okamžiku. Jsou to situace, které předem odsoudím k nezdaru, a když přijdou, mám chuť se stočit do klubíčka a zoufale brečet nebo nadávat. Nevím, čím to je, ale vždycky se všecko "nějak" vyřeší a kupodivu i s dostatečným klidem...

Ale teď už k věci.

Už rok bydlím v bytě pro 3 lidičky, mám samostatný pokoj, který jsem si vysnila, abych měla klid na práci a učení a taky trochu klid od lidí. V červnu jsem ovšem dostala nabídku od svých přátel na byt pro 5 lidí, který je kousíček od centra a vybavený a skvělý. V tom bytě jsem několikrát byla a působil na mě vždycky útulně, takže jsem neváhala a chopila se této příležitosti. A od té chvíle začal neskutečný kolotoč.


("Můj" bývalý pokoj... Prázdný... :'( )

V té době už nás ze tří zbývaly jen dvě, takže jsme začaly shánět další 3 holky do party. A taky jakékoliv tři lidi místo nás do bytečku. Každým dnem a snad každou hodinou byla situace úplně jiná, jedna slečna to vzala a další odřekla, a pořád dokola. Za celé prázdniny jsme nebyly snad ani den v plném počtu pěti slečen. S náhradníky místo nás, to bylo obdobné. Do toho se přidaly nějaké tábory, dovolená a týdenní akce pro mladé, takže na intenzivní domluvu nebyl vůbec čas. V Olomouci jsem strávila prakticky jen dva týdny za celé prázdniny, takže jsem zařizovala prohlídky přes všemožné i nemožné ochotné lidi. (Tímto jim děkuji!)

Do těchto peripetií se přidávaly informace, jakože v bytě zůstane jen vybavení kuchyně a skříně. Dobrá, přechodně si pospíme na karimatkách a stoly a židle se seženou postupně. Ke konci srpna se ovšem vynořila další informace. Současní obyvatelé bytu, naši kamarádi, se budou moci do nového přestěhovat až v říjnu. Ouč. Smířily jsme se tedy s tím, že budou 4 lidé bydlet v pokoji pro 3 a nás pět žen se vměstná na dva týdny do pokoje pro 2... Devět lidí v jednom dvoupokojovém bytě. Přišlo nám to jako docela punk, který by nás mohl krásně stmelit.
Kéžby to bylo všechno...

Srpen skončil, po dvou týdnech v Rajnochovicích na Přístavu jsem se těšila na teambuilding a stmelování nového týmu všech Center pro mládež (Archa, Přístav, ADCM). Zmizeli jsme do krásné přírody bez signálu, užívali jsme si klidný první zářijový týden...
A po návratu, teď ve čtvrtek, přišla bomba.

Nějak se změnily podmínky, cosi se pořádně nevykomunikovalo, kamarádi zůstávají tam, kde teď jsou - čili v "našem" budoucím bytě. No a co teď?
Všechny věci jsem měla v bytě pro tři, kam se příští týden nastěhují noví nájemci. Další 3 slečny (ještě ke všemu prvačky, dosud neznalé vysokoškolského života) počítají s tím, že mají společně se mnou, střechu nad hlavou. Jedinou variantou bylo, přestěhovat se do zcela nevybaveného bytu, kam měli původně jít kamarádi.
Byla jsem vzteklá jak pes. Chtěla jsem si konečně začít pořádně šetřit, počítala jsem, že si seženu jen stůl a židli a teď... Prázdný byt, holé zdi.  Nic.
Kamarádům jsem se snažila nic nevyčítat, protože do důsledků to opravdu nebyla jejich vina a rozhodnutí bylo pochopitelné. Jednali rozumně.

Naštěstí to holky vzaly absolutně sportovně. Společně jsme se zasmály tomu, jak bude naší postelí karimatka a skříní krosna. Taky jsem večer sehnala, konečně, naši pátou spolubydlící, které to vůbec nevadilo. Starosti a nervy trošku opadly, mohla jsem klidně usnout. V pátek mě čekalo stěhování. Nikdy bych nevěřila, kolik věcí se dá "nabordelit" za jeden studentský rok... K nakládání jsme se s bráchou dostali až někdy o půl desáté večer a skončili jsme zhruba o půlnoci. Nejlepší na tom všem bylo to, že jsem se stěhovala do ulice, která je do půlky zavřená, takže jsme jak joudové nosili skříně a kdovíco pěkně kolem zátaras kus po chodníku, přičemž na nás hleděli lidi, kteří seděli před hospodama.

Až bylo všechno vynešené, stála jsem vprostřed pokoje, obložená věcmi... A přemýšlela, jak se sem všechno vleze. Jak tady zvládnu svůj státnicový rok. Jak jsem v září chtěla řešit bakalářku a studium a ne vybavovat byt, abychom mohli alespoň nějak fungovat. Jak jsem měla naplánované žití v bytě, který nakonec zůstal původním majitelům. Jak jsem si všechno plánovala... A jak jsem byla vpodstatě týden bezdomovcem, kdy nebylo jisté vůbec, ale vůbec nic.
A hlavně, jak jsem ráda, že se to všechno "nějak" vyřešilo, že měl brácha se ségrou čas mi pomoct stěhovat, jak mám kolem sebe hodné a ochotné lidi.

(Nový pokoj... Snad se mi ho povede "zútulnit"...)

V bytě, v mém novém domově, není pořád nic, krom prázdných stěn a mého bince v jednom pokoji. Není tam ani kýbl na vodu, abych mohla setřít zaprášenou podlahu. Ale věřím, že to zvládnem. Jsem ráda za tuhle "lekci". Měla jsem hodně plánů i ohledně bakalářky a studia, ale myslím, že je všechny tak nějak opustím. Nechci zapomenou na to, že nejsem pánem všech okolností, které mě obklopují, a že se neplánované změny nemusí týkat jen něčeho tak "málo významného", jako je bydlení. Může jít o závažnější věci, které se chci naučit přijímat.

A mám pocit, že tenhle rok bude pro takovéhle učení jako stvořený, se vším tím, co mám už teď od Pána přichystáno.



(Konec výhledů na katedrálu... Teď už mě čekají výhledy na "Moskvu" - pravoslavný kostel sv. Gorazda)