Člověk má vymalovaný svět. Má skvělou rodinu, skvělé přátele, drží se svého režimu, věcí, které má rád. I když občas okolnosti (studium, další povinnosti) zaškobrtají, dá se to zvládnout. Život plyne. Je šťastný.

Můj život tak plynul. Byla jsem šťastná. Bez problémů, bez zásahů. Nikdy bych nevěřila, jak vpodstatě "drobnost" může změnit a zasáhnout všecko, co dosavad bylo... A že taková "drobnost" může potkat mě - s tím vším, jaká jsem, a co mám za sebou. Ale stalo se.

Jsem věčný optimista, takže můžu s nadhledem říct, že jsem vlastně vděčná Bohu za svoji odolnost, kterou objevuji. A za přátele, kteří mi dělají ocelová lana, když mám zrovna slabší chvilku a potřebuji podpořit. Objevuji svoji pokoru a slabost. Říkám si, jak je občas potřeba šáhnout si do vlastního masa, aby si člověk uvědomil, jak moc může být vděčný za to, co má. A tak jsem vlastně pořád šťastná. Žiju, dýchám, mám co jíst, kde bydlet, studuji, pracuji,...

Je pravda, že nitky podvědomí mě občas zatahají a bolí to. Ale já potřebuji, aby to bolelo. Jen tak se můžou "rány" hojit. Další vděčnost patří mému studiu - alespoň tuším, co v takových chvílích dělat. Bez těchto znalostí bych se uzavřela v sobě a po nějakém čase by natlakované neřešené myšlenky a pocity velmi nehezky explodovaly...

(Potěšení - moje foto)

To se týká všech těžších i méně těžkých situacích, které nás v životě potkají. Musí se řešit. Člověk by si měl dovolit klidně na týden vypadnout od lidí a nechat si čas na pořádné "vybolení" nebo vybrečení, vynadávání se, whatever...
Proč ne?! Z čeho pak plynou naše mindráky a různé křečovitosti?! Mimo jiné i z neřešených věcí. A to se týká úplně každého člověka. Může nás překvapit leccos. Minulost nás nehezky stíhá, někoho zavede třeba až do léčebny (což není "špatně", jen tomu určitě jde v některých případech předcházet).

Člověk nezvládne všechno sám. Je na místě nechat si pomoct. Sklonit hlavu, podívat se sám sobě do očí, zpokornět a jít vstříc otevřené náruči druhého, který dokáže být nad věcí. Přála bych sobě a všem, abychom to vždy v té správné chvíli dokázali. Vyjít za naši hranici komfortu a nechat si podat ruku.

I se slabostí nebo zranitelností může být člověk šťastný. Já jsem.