Letošní putování bylo tak zvláštně stejné a jiné.
Cesta trvala jen den namísto obvyklých dvou, jídlo na deset dní jsme si museli sami navymýšlet a v místních obchůdcích (=magazínech) nakoupit. V horách pak tradičně na ohni uvařit. Chodili jsme tři dny přes vesničky ukryté v údolíčkách mezi kopci; jiné roky jsme ihned po příjezdu vystoupali do minimální nadmořské výše 1500 m a pak už jsme nepotkali nikoho, než lidi žijící v bačovnách a jejich stáda krav.

A taky jsem byla přesloužilec. Vetřelec absolvent, který se po roce vrací na místo činu - znovu objevovat nová krásná zákoutí naší matičky Země. Nejstarší účastník s nejvíce projekťáky na kontě - ukrajinský byl šestý. Byl poslední. Vědomí konečnosti užívání si takřka bezstarostných dnů v horách, se zajištěnými stany, které jsem nemusela nosit já, s nachystanými jízdenkami a naplánovanými trasami. Mým jediným úkolem bylo společně připravit snídani a večeři, ráno zavčasu sbalit stan a připravit se na další cestu. A tu pak zvládnout s krosnou na zádech. Až budu chtít příště někam vyrazit, bude to celé na mě. A ten čas už je tady.

 

Bylo mnohem jednodušší dýchat krásu Bukovské poloniny. Po těch letech jsem přesně věděla, jak se to dělá, jak se žije kraj, kterým procházíme. Ale mnohem těžší bylo nechat se zcela spontánně fascinovat novými věcmi. Podobnost s předchozími Balkánskými zeměmi trochu zkreslovala vnímání - připadala jsem si jako ztracená dcera, co se vrací domů do známých krajin. Hory nebyly tolik moc nové a uchvacující, lidé byli stejně otevření. A tíživé "je to naposled" se mnou putovalo ruku v ruce. Nádhera prosycená melancholií.


(Projektový týden 2017 - Ukrajina; cesta na Pikuj)

 

 Co mě ale překvapilo nejvíce, byla moje fyzická odolnost. Pokaždé mě krosna tlačila k zemi, protože jsem pokaždé překročila pro mě úsměvný minimální povolený limit váhy krosny - 13kg. Má hřbetolamka obsahovala skutečně to nejnutnější, ale přesto ručička ukazovala vždy přes 20kg. Rekord je 23kg. Jen jedinkrát jsem vyjížděla s 18 kily. Ale nikdy jsem neměla výrazný problém.
(Mezi to nejnutnější je třeba ovšem připočítat "pár" energeticky bohatých müsli tyčinek a dalších "lehkých" potravin, kterých díky maminčině laskavosti máme vždycky hojnost. Jak říká přísloví, jedna sněhová vločka neváží nic, ale 1456krát nic už zlomí větev. Naštěstí se s postupnou likvidací zásob krosna nadlehčuje :) )

 

Jestli to bylo jen krosnou, nevím. Ale putování po horách pro mě bylo obtížnější než jindy. Možná za to mohlo dlouhé zkouškové bez pohybu, které jsem strávila sezením nad skripty a občasným sladkým povzbuzením se. Nebo jsem prostě na takové túry už "stará". Počasí nám na horách vcelku přálo, jídla bylo dost, krajina ovlažovala tělo i mysl. A přesto. Nedokážu si to nijak vysvětlit, ale první den po příjezdu na Ukrajinu mi hlavou prolétlo: "Ať už je aspoň pátek a máme to za sebou." Jakási nechuť, možná ze stereotypu projektových týdnů. Nejspíš lenost.

Tytam bylo až bláznivé nadšení jít větší kus do kopca kvůli lepšímu výhledu, přivstat si na východ slunce, obětovat teplo stanu, kvůli hvězdnému nebi (zde hrálo roli spíš podezření na zánět dutin, ale stejně jsem to neriskla).

Kdybych to měla shrnout, tyto všechny věci byli nejspíš i zrcadlem pro mě - končí doba bezstarostného radování, kdy můžu kdykoliv jet kamkoliv. Čeká mě práce a studium, budu se muset ohánět. Putování do opuštěných hor je spíše jen výhled na pár ukořistěných dnů volna, budou-li. Moje "lenost" nebo "zpomalenost", kdy jsem se nehrnula do věcí jako dříve, mi nyní trochu ukazuje, že je potřeba uvolnit místo jiným. Už nemůžu být Buri, která je na projekťáku vždycky. Když je potřeba něco vyjednat s bačou, mluvícím cizí řečí, už tam nepůjde Buri se slivovicí, ale někdo jiný, kdo se posnaží rukama nohama dohodnout na ceně mléka a domácího sýra. Jehlu s nití už nebudu mít já ani nikdo z mých bratrů; také tam nebudou. Všechny tři díly ešusu už nikdo neponese; nebude erární ešus, nebude uzavíratelná nádoba na kobylky. Je čas se zastavit, svým způsobem odpočívat.


(Projektový týden 2017 - Ukrajina, foto Dominik S.)

 

Můžu říct, že i v té pomalosti a se všemi obtížemi, které po cestě přicházely (promočené věci, tříkilový pakl těstovin, který jsem musela nést do stoupání, protože jsem měla největší krosnu a nejvíc místa, unavené nohy, které mě málem nechtěly pustit na západ slunce, spálená kůže, nedostatek vody, špatná domluva ohledně služeb na vaření,...), se mi Ukrajina vryla pod kůži, panoramata mám doteď vypálená na sítnici a v srdci mám nebývalý klid. Očištění, ukončení jedné etapy.

Čas začít jinak.


(Projektový týden 2017 - Ukrajina, foto Dominik S.)