Ráda bych se s vámi podělila o dá se říct úplně obyčejnou věc, která se mi stala před 20 minutama, a která je pro mě ohromně neuvěřitelná, ačkoliv jí věřím.

 

Šla jsem ke zpovědi po neustálém odkládání a odkládání. Celkově to odkládání dalo dohromady dobu přes 2 měsíce. Mezitím jsem samozřejmě stihla natropit úplně všechno plus téměř rezignovat na modlitbu a taky jsem začala najíždět do módu "přežívám mše".

Čekala jsem tedy, že mi pan zpovědník, poté, co na něho vysypu všechno to své vnitřní bahno, začne dávat nějaké rady, bude se mnou některé věci probírat, jak to obvykle probíhá. Úplně jsem se slyšela, jak na některé hříchy argumentuji a vysvětluji je, jak dumáme nad příčinou a nad prevencí.

Jenže se nic z toho nestalo.

Nedostala jsem žádnou radu, žádné pokárání, žádný návod, nic. Reakcí na mé vyznání byla pouze slova: "Co se stalo, nedá se vzít zpět. Bůh Ti všechno odpouští."

Nedošlo mi to hned. Až když jsem odcházela z kostela a zpětně si vybavovala celou tu zpověď, mě něco najednou trklo, a já pochopila. V tu chvíli jsem nepotřebovala slyšet rady ani návody, znovu a znovu na ty samé "přečiny". Nepotřebovala jsem pokárat. Nepotřebovala jsem znovu řešit a rozpitvávat věci, co se staly. Potřebovala jsem slyšet to, že mi Bůh odpouští. Neřeší, co bylo. Já přišla za Ním a On mi odpustil. Jednoduché.

Skrze kněze dostáváme přesně to, co potřebujeme. Někdy je opravdu potřeba všechno pořádně probrat, aby se třeba nějaký hřích zcela odboural. Ale někdy je potřeba slyšet to vlídné otcovské: "Všechno Ti odpouštím."


(moje foto)