Nadpis nelže, byla jsem týden v léčebně. Ne tedy jako pacient, ale na praxi v rámci klinické psychologie.

Když jsem si na začátku ledna vybírala, kam půjdu na praxi, hlavou se mi honila spousta myšlenek. Říkala jsem si, že bych si chtěla vyzkoušet, jaké to je na nějakém uzavřeném a "těžkém" oddělení, jestli to zvládnu a jaké to bude. Vybrala jsem si tedy praxi, která nabízela mužské uzavřené oddělení pro chronické a dekompenzované psychotické poruchy a LMR, ale zároveň bylo společně v nabídce oddělení psychoterapeutické. Po týdnu v terapeutické komunitě drogově závislých minulý semestr jsem doufala, že na psychoterapeutickém oddělení nebudu tak často, protože jsem to už přece viděla.

Ach ty domněnky...

 

Celý týden byl pro mě neskutečně unavující. Možná to bylo vstáváním a režimem, na který nejsem zvyklá, možná také vysokou hustotou lidských příběhů. Poslouchat některé bylo opravdu těžké, obzvláště s mojí barvitou představivostí. Týraní, znásilňování, nepřijetí, ubližování,... Kolik desetiletí je potřeba k uzdravení?
Napadá mě jedna odpověď - všechna. A stejně to mnohdy nestačí.

Hned první den odpoledne jsem si chtěla dát facku. Jak jsem si mohla myslet, že jsem viděla všechno? Že terapeutické oddělení je pořád o tom samém? Že to bude moc lehké a tímpádem i třeba zbytečné? Blbost. Příběhy pacientů mě opravdu zasáhly a to hlouběji, než na předchozí praxi. Nechci porovnávat, kdo to má těžší, jestli lidé se závislostí nebo s poruchou osobnosti nebo s neurózou. Ale slyšet a vidět, jak se na člověku podepsala minulost, za kterou většinou nemůže... Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem neplakala.

Viděla jsem manželky, matky, otce, i mladé lidi, kteří byli normální. Prostě normální, potkat je na ulici, ani půlmyšlenkou bych je nezařadila mezi ty, kteří potřebují psychologickou či psychiatrickou péči. A přesto. Minulost je svírala a omezovala, neustále doháněla a atakovala. Okolí je v tom mnohdy nechalo samotné. Viděla jsem, jak dokazují sobě, ale hlavně druhým, "že to zvládnu - zvládnu to aspoň teď, když jsem jako malý/malá nikdy neslyšel/a pochvalu nebo ocenění, když mi nikdo nevěřil...". Úzkost, strach všude kolem.

(ráno na praxi)

 

Naštěstí to nebylo celé jen o smutku, depresi nebo nevydařených sebevraždách. Bylo to i o naději, o radosti z toho, že pacientovi konečně na konci léčby došlo, že má život ve svých rukou a může ho změnit, že je na to opravdu dost silný a zvládne to. Malé "AHA" momenty, nová přátelství, vzájemná podpora. "Všichni jsme blázni," řekla pacientka a já jsem vnímala, jak je pro ně posilující zjistit, že "nejsem jediný na světě, koho něco trápí. A když moje spolupacientka zvládla svoji situaci, třeba i podobnou - já ji zvládnu také!" Tolik úžasného odhodlání!!

 

Možnost být u toho jako psycholog a sledovat tyto lidské proměny - úžasné!! Předposlední den praxe, po skončení společné skupiny s pacienty, jsem si asi hodinu povídala se sestřičkou. Vyprávěla mi, jakou jsem si vybrala nádhernou práci, jak má po letech v léčebně pořád pocit smysluplnosti, a jak je to těžké, ale zároveň krásné. Povídali jsme si a řekla mi, že budu jednou dobrá psycholožka. Krom toho, že mě to zahřálo až do konečků vlasů, to beru jako závazek. Společně s další věcí, kterou jsem si uvědomila.

Léčba na tomto oddělení trvá 6 týdnů, mnozí pacienti mají neschopenku a po 6 týdnech nastoupí znovu do práce, do života. Troufám si odhadovat, že většina okolí netuší, s čím se tito lidé potýkají. A říct jim "jdu se léčit ze sociální fobie" může mnohým lidem vyznít úplně stejně jako "jsem blázen, nasaďte mi kazajku". Jako mírný idealista doufám, že to takto v reálu nevypadá. Ale stigmatizace lidí, kteří prošli blázincem je určitě větší, než by měla. Strach a obavy psychicky nemocných lidí z panických nebo úzkostných atak můžou být ještě vystupňované tím "co když to někdo uvidí?". A všechno se prohlubuje.

Pacienty - lidi, které jsem potkala, neskutečně obdivuji. Za to, že do toho šli. Že se nebojí čelit svým strachům a to takovým, o kterých bych radši neslyšela. Nepředstavitelným strachům. A místo toho, abychom byli na tyto lidi pyšní, tak si šeptáme o tom, jací to jsou cvoci. Než jsem to viděla na vlastní oči, měla jsem to hodně podobně.

Ale už dost.

Člověk, který na sobě chce pracovat není blázen. Nechci házet všechny pacienty do jednoho pytle (to ani nejde), ale mnozí opravdu překračují svoje komfortní zóny - a nejen ty, překračují také svoje děsy a bojují sami se sebou. Chtěla bych ostatním přiblížit, že ne každý, kdo projde psychiatrií je zralý akorát na zavření do vypolstrované samotky.

(moje foto, "moje" oddělení)

 

Má to i druhou stranu mince, samozřejmě. V pátek jsme byli půl hodinky na onom uzavřeném oddělení, kam jsem původně tak strašně chtěla. Většina pacientů tam nebyla na první pohled příliš psychicky zralá. Doteď si vybavím jeden pár tmavých očí s neskutečně prázdným pohledem. Nikdy jsem nic takového nezažila. Pacient byl schopný dokola opakovat akorát "Spraví se to? Spraví se to?" a pronásledovat každého, kdo byl ochotný mu odpovídat. Půl hodiny na tomto oddělení mi stačilo. Některý pacient tam byl a bude roky, některý má naději na vyléčení. Žádného pacienta jsem nijak víc nepoznala, ale radost, kterou měli z jednoduchého kognitivního cvičeníčka, byla rozpoznatelná. Nebo to bylo tím, že jsme jim aspoň zkrátili čekání "na cigáro". Náročná práce. Sestřičky říkaly, že je s chlapama sranda, že jsou dobří. Věřím jim to. Odcházela jsem rychle, s myšlenkou, jestli by byl můj dojem z tohoto oddělení další den lepší...

 

Co napsat na závěr? Dvě strany mince mi nestačí. Strana pro ty, kterým je lépe za zdmi léčebny a strana pro ty, kteří mohou jít po léčbě bez obav domů? Nejde to takto dělit.
S psychózou, která vyžrala mozek skoro až do nuly nebo s obsesí, kterou by vyléčilo vlastní rozhodnutí a odhodlání či s úzkostí, která svírá a paralyzuje,... Pořád to jsou lidé. Někdy je jejich lidství hlouběji a sami o něm nevědí nebo o něj nestojí, ale je tam.
Fakt upřímně bych si přála, abych nikdy neztratila zájem a snahu tuto ryzí lidskost hledat. Ale nejen, když se to po mě bude chtít, ale pořád. U lidí, kteří komunikují, ale i u těch, kteří si nezvládnou sami nasadit kalhoty.
Je to náročná výzva, budu se snažit.