V životě máme obrovskou spoustu příležitostí. Není to jenom hezky znějící fráze, ale spíš hluboká osobní zkušenost. Čím dál více poznávám, že to, co mě v mém životě potkává, není jen náhoda nebo Boží zásah, ale z velké části hlavně mé rozhodnutí, mé vykročení na danou cestu.

Není to popírání Božího vedení? Ne. Hned vysvětlím proč.

 

Má paměť mi bohužel nedovoluje pamatovat si, kdo řekl nebo kde jsem přišla na hromadu skvělých myšlenek, takže se všem případným autorům omlouvám za jejich neuvedení - není to schválně.

Každopádně k věci - jen stručně řečeno: mé pojetí alespoň trochu dospělého křesťana spočívá mimo jiné v tom, že je schopný kráčet sám, ve smyslu sám se rozhoduje, není tak malý, aby potřeboval pořád vést ve všem za ručičku. Což nevylučuje v žádném případě konzultování s Bohem, rozmýšlení nebo prosbu o požehnání do správného rozhodnutí. Jednoduše popsáno - pokud se teď rozhodnu, že seknu se školou, s prací, sbalím si krosnu a odjedu na rok na Bahamy, Bůh mi do tohoto mého rozhodnutí a do mé další cesty požehná - zůstanu-li s Ním spojená v modlitbě, ve svátostech. Je to hodně zjednodušené, existují výjimky z výjimek, ale o tom teď psát nechci.

 

Do mého života přišlo od nového roku hodně výzev - větších, či menších. Některých se hned chytám, ani nad nimi nemusím přemýšlet. A přitom stačí jediné dvě hlásky - stačí říct ne a můžu cíleně ovlivnit to, co se stane za půl roku nebo za rok. Mám tolik možností!!!

A přece se nebojím, že bych se kdy rozhodla špatně. Nebo... Dobře, když si naliji čistého vína, udělala jsem hodně kravin, pitomostí a fakt velkých konin, zbytečně jsem ublížila druhým... Tohle bych pojmenovala jako špatné rozhodnutí. Ale i do takového mi Bůh požehnal. Abych se pak dokázala omluvit, abych si mohla narýt ksicht a znovu se zvednout, znovu vykročit lepším směrem.

 
(foto z cesty z Řípu)

Načala jsem výzvy nového roku, mezi prvními stačí zmínit zkouškové - jednu velkou a dlouhou jízdu plnou odkládání, přemáhání se a také flákání. Je to moje oblíbená část roku, nebýt zkoušek, užívám si překvapivou spoustu volného času, navštěvuji přátele, které jsem dlouho neviděla, dotahuji případné resty. Po splnění poslední zkoušky přichází v mém případě hned semestr, takže si tak dlouho neodpočinu. Jsem tak nějak pořád v běhu... A do tohoto běhu přichází další a další výzvy - dlouhodobé, vážné. Jak se státnicemi, nová škola, a která to přesně má být, co dál na Centru, nebo rozhodnutí, čemu se chci opravdu věnovat, co je ta moje cesta.

Na některé otázky neznám odpověď. Přemýšlím týdny, měsíce a prostě nevím. Fakt nevím. Ale je potřeba se pohnout, takže se rozhoduji podle toho, co považuji za dobré a prosím Boha, aby mi do mých rozhodnutí požehnal. A tak si podávám novou přihlášku. A také říkám "ano" nové pracovní výzvě. Rozhoduji se pro dlouhodobější a doufejme pečlivější práci na bakalářce. Je to ta správná cesta? Ta, kterou (blbě řečeno) chci?

Třeba na to díky tomuto přijdu. A jestli ne, tak se budu rozhodovat dál. Přes špatná rozhodnutí a přes všecky zbytečné odbočky na to jednou přijdu. A budu-li se držet Boha - tak mi do nich všech požehná.


(moje foto)