Už víc jak rok mám rozepsaný tento článek.
Vždycky, když jsem zavítala do správy blogu, vyskočil na mě v Rozepsaných a já jsem si na to celé vzpomněla. A pokaždé mě to zahřálo u srdce. Je to jeden z těch "zážitků", který mi připomíná, co všechno od Boha dostávám, a jaký je to týpek, když mu dám prostor. Teď přišel čas článek dokončit.

 

Bílá sobota probíhala jako Bílá sobota - v poklidných přípravách na Vzkříšení, naplněná pečením perníčků ve tvaru vysokozdvižných vozíků a také pečením Velikonočního beránka. V poledne jsme měli mít jako mládež adoraci u Božího hrobu, což patřilo taky mezi "klasické bílosobotní aktivity". Jen s tím rozdílem, že naše mládežnická grupa měla čerstvě absolvovaný Seminář obnovy v Duchu svatém, který jsem napomáhala vést. To by také nebylo nic neobvyklého, ovšem na mši někdy před Bílou sobotou náš kněz řekl, že "kdo má nějaké trable, ať přijde a my se za něj pomodlíme".

Snažili jsme se už delší dobu pravidelně scházet a společně se s děckama modlit, ale takovéto přímluvné modlitby jsme, myslím, ani nedělali. Bylo to pro naše společenství všechno velmi čerstvé a velmi nové. Ale nějak jsme tuto informaci vzali a ani v nejmenším nepočítali, že by někdo přišel. A jak to bývá, haha...


(Jak dlouho trvá Vigilie? Než dohoří celá svíčka! - cca tři hodiny)


Měli jsme nachystaný program u Božího hrobu, nějak jsme prostupovali modlitbou a pak přišel jeden manželský pár - rodiče několika dětí. Vyrazilo mi to dech. Osobně bych (když už) čekala kohokoliv, ale tyto dva zrovna vůbec ne. Myslím, že jsme byli všichni překvapení a zaražení. Moc jsme nevěděli, co s tím, což se znásobilo ještě poté, co nám svěřili úmysl modlitby.

Zodpovědnost za celý průběh modlitby padla na mě. Kněz nebyl na blízku, aby modlitbu šéfoval, a byla jsem "služebně nejstarší". V duchu jsem pořád dokola prosila Pána, aby mi dal potřebné Dary a vedl mě, protože jsem přímluvku úplně mockrát nevedla a upřímně - nechtěla jsem to "pokazit". A hlavně jsem se chtěla modlit v Pravdě a ne v tom, "co se zrovna hodí a co si vymyslíme, aby to hezky znělo".

Už si nepamatuji, jak to celé přesně probíhalo, jen vím, že jsme na začátek prosili Ducha Svatého o jeho Dary pro nás všechny, a já celou dobu myslela na to, jak to sama nezvládnu, a že chci být prostě jen potrubí, kterým pofrčí Boží milost, protože jen jako člověk bez přítomnosti Boha na to nemám. Tuším, že jsem jednotlivé prosby za tento pár říkala nahlas hlavně já, ale co vím - nešlo to jenom ze mě. Měla jsem čistou hlavu, snažila jsem se dát co největší prostor Pánu, aby si mě a celé spolčo sám uschopnil pro to, co je potřeba udělat a říct.

Když modlitba skončila, paní plakala. Pro mě osobně (a podle toho, co holky říkaly, tak i pro ně) to byl, blbě řečeno, obrovský "zážitek" a obrovská zkušenost. Poznali jsme hodně zblízka Boží milost a to, jak Duch svatý dokáže proudit, pokud je mu dán prostor. Troufám si tvrdit, že jsme všichni cítili na konci jakousi úlevu a uvolnění některých věcí, odpuštění a pokoru.

(Naše velikonoční cukroví)

Vím, že mi to ještě po zbytek víkendu a dlouho potom, vlastně až do teď, rezonovalo v hlavě. Jak je možné, že Bůh obdarovává hříšné, slabé, nemodlící se,...?! Pořád to moc nedokážu pobrat. Ale v ten den jsem poznala (tak nějak znovu), že můžu Bohu fakt plně důvěřovat. I v takové - a hlavně v takové!! - obrovské věci, jako je modlitba za někoho druhého. A Bůh si pak člověka dycky uschopní sám pro to, co zrovna potřebuje. Je to pro mě tajemství, které zažívám téměř každý den v mnoha situacích a jsem za to neskutečně ráda.