Před dvěma dny mi po dlouhém (a líném) boji konečně skončilo zkouškové období. Když se na něho zpětně dívám, napadá mě to, co vždycky - nebylo to tak těžké, mohla jsem si ušetřit spoustu nervů, kdybych se naučila pořádně hned napoprvé, mohla jsem se naučit na Ačka, nebo třeba udělat zkoušky dřív a mít prázdniny už od půlky ledna.

Jsem si jistá, že v tomhle ohledu se nezměním. Každé mé zkouškové bude stejně líné, odkládací, prokrastinační, plné hec akcí, unavené a nakonec snad i úspěšné. O tom ale psát nechci.

 
(moje foto a můj sněhuláček)

Je krásné (a logické), jak mi vždycky všecko docvakne až zpětně. Až "dobojuju" určitou etapu, vidím to všechno, co mohlo být jinak, ale hlavně vidím místa a situace, které byly vyloženě "vyhaluzené". Označení "haluz" používám pořád, i když na ni už dávno nevěřím. Žádná haluz (alespoň ta, co se děje mě) by nemohla vyplynout sama od sebe. Čtenář už možná tuší... A BINGO! Jednoznačně a nezpochybnitelně v tom má prsty můj dobrý Pán.

O zkouškovém to jde vidět dvojnásob. Jednak je takový student tak jaksi "zbožnější", ale hlavně (i díky ostatním povinnostem) sleduju, kolik věcí mi vyšlo. Věnovala jsem energii např. přípravě víkendu, pak na mě padla lenora. Celonoční studium, na zkoušku jdu téměř rezignovaně, náhradní termíny mi kolidují zase s dalšími zkouškami. Tak nějak vím, že řeknu ke všemu něco, ale jestli to vyjde na Ečko, netuším. A pak "z ničehonic" dostanu otázky, které mi zrovna totálně sednou a napíšu to na Bčko.
Jiná situace - třetí noc po sobě se učím, každou noc na jinou zkoušku a u ústní si vytáhnu dva nádherné statistické pojmy, o kterých se moc krásně mluví. A mám to.

To samé můžu říct třeba o různých setkáních s přáteli, o víkendech pro animátory, o všech "hec akcích". Pán mě držel a posílal mi do cesty správné lidi ve správný čas. Akorátní čas na přátele, akorátní čas na učení a na zkoušky. Když jsem byla moc pyšná a spoléhala jsem na Něj, jakože "to dám, protože to tak dycky vyšlo", přišlo vystřízlivění - vyletěla jsem ze zkoušky, nebo jsem se musela v něčem zapřít. Nikdy jsem nespadla úplně "na hubu" - Pán mě vždycky podržel.

 
(moje foto)

Co mě ale překvapilo nejvíce, po mé bilanci těch skoro dvou měsíců, byl fakt, že na mě myslelo TOLIK lidí. Stávalo se mi, že mi čas od času mezi zkouškami sám od sebe někdo napsal, jak to jde, jak se mám, co mi ještě chybí. Až teď vidím, jaký to byl (a je) obrovský dar. Vím, že mám kolem sebe skvělé lidi, nesmírně si jich vážím a mám je z celého srdce ráda. A přesto jsem byla mnohdy překvapena - a to v dobrém a velmi mile. Je důležité si připomenout, co vlastně mám, když to začnu považovat za samozřejmost. Ve všem tom zahlcení skripty jsem určitě nebyla dost vděčná. A přitom jsem měla takovou tichou, skoro neviditelnou podpora z mnoha stran... Ovšem nesmírně silnou a stálou.

Tím bych chtěla svůj článek asi zakončit. Děkuji na prvním místě Pánu Bohu. Za všechno. On ví.
A pak, děkuji vám, přátelé. Za slůvko, zprávu, úsměv, vyslechnutí, trpělivost. Byť jsem nebyla vždycky nejmilejší ani nejvlídnější a nejvyspalejší. Zkouškové přináší (kromě nervů a spousty vypitého kafe) taky nálož dobrodružství. A upřímně se těším na další zkouškové plné dobrodružství, protože vím, že budu mít za zády tu nejsilnější armádu podpory, přijetí a lásky v podobě přátel a Boha.


(fotka z děkovné a prosebné pouti na Hostýn - v den mé úplně poslední zkoušky :) )