Psala jsem si s jedním mým milým moudrým kamarádem a rozebírali jsme naše životní cesty a plány a vůbec to, jak si organizujeme čas. Od diskuze nad tím, kdy je správná doba začít se učit na zkoušku, jsme se postupně dostali k obecnějšímu tématu, jako je skloubení práce a školy. A partnerského vztahu.

Jsem ve fázi, kdy moc úplně nevím, čemu mám věnovat víc času. Respektive, co dělat dřív. Napadají mě krásné věci, které by šly zrealizovat nebo vylepšit pro děcka z arcidiecéze. Napadá mě, že bych mohla doopravdy důkladně přečíst všechnu doporučenou nebo základní literaturu k jednotlivým předmětům ve škole a rozšířit vědomosti o oborech, kterým bych se jednou chtěla věnovat. A tak se snažím dělat od každé mé milé životní složky co nejlépe věci potřebné, a ve výsledku dělám jen to, co je nezbytně nutné. S tím, že víc úsilí věnuji přece jenom práci než studiu. (Musím ovšem podotknout, že moje výkonnost by byla větší, kdybych dokázala účinně bojovat se svojí leností.)

 

A pak přišla v rámci našeho rozhovoru otázka: "Nedá člověk vždycky přednost vztahu než práci nebo škole?"
To je právě ono. Dá. 

 

Mám strach, že až to přijde, budu "zanedbávat" školu nebo práci. Nebo oboje. Jenže další otázkou od kamaráda jsem byla vpodstatě uklidněna: "Když to přijde, zbyde ti něco jiného, než to zvládnout?" Není nad čím špekulovat - nezbyde.

"Hospodin obvykle navštěvuje v ty nejnevhodnější časy," pokračoval. Nebyla jsem si jistá, jak to v kontextu naší rozpravy myslí, raději jsem se přeptala.

"Že je pravděpodobné, že muže dostaneš
v ten nejméně vhodný okamžik."

Tím jsem byla odzbrojená a rozesmála jsem se. Až zpětně vidím, jak moc je tento výrok pravdivý.

 

 Když se zdá, že to nemůže být horší, jde to občas ještě více z kopce. Věci se nabalují, až se zdá, že člověka udusí. Jenže když se člověk snaží a bere příkoří alespoň krapet bez hořkosti, objeví v něm neskutečnou posilu. Překonání stojí mnoho úsilí, ale já stojím za tím, že člověka posouvají právě složité a těžké věci nebo náročné životní situace a zkoušky.

Tohle má i druhý pól. Stává se mi, že mám pocit, jako by už to nemohlo být lepší, jsem šťastná. Klidně můžu mít před sebou třeba hodně úkolů ale vím, že to s Boží pomocí zvládnu. A navrch přijde ještě třešinka. Ale ne nějak nepatrně, přijde jako BOOM prostřednictvím setkání s někým, uvědomění si krásy světa nebo jinou drobnou radostí, která naplní pomyslný pohár radosti, až přeteče a roztančí celý svět a celé mé já.

(Moje foto a můj perníček)

Mám moc ráda humor, i ten trošku zlomyslný. Hospodinův smysl pro humor mám nejradši. Často mě krásně popichuje a já vím, že mi tím ukazuje, jak moc mě má rád. Formou, která je pro mě ušitá.

A tak můžu s klidem říct, že se těším, až mi Pán naloží ono "břemeno" vztahu.
Jsem zvědavá, za jakých to bude okolností. Jsem si však jistá, že to bude ten nejlepší nejméně vhodný okamžik k obdržení muže, který jen bude možný.