Už chvíli se ve mě hromadí pocity radosti a jakéhosi prozření, se kterými bych se ráda podělila.

 

Po Celostátním fóru mládeže, které proběhlo v Olomouci ke konci února 2017, se začaly věci v mém životě odvíjet zcela jiným směrem, než kterým jsem si naplánovala a vysnila. Všechno to odstartovalo větou: "Buri, nedala bys mi, prosím tě, číslo? Ohledně něčeho bych ti v týdnu zavolal."
O týden později jsem seděla v Olomouci na Kurii v kanceláři a téměř v šoku jsem poslouchala, co je mi vlastně od otce nabízeno. Jakože cože? JÁ?!

Dala jsem si čas na rozmyšlenou. Hrdinsky jsem zvolila dvoutýdenní prostor, ale pak mi to přišlo velmi málo, čas se krátil a já nevěděla, jestli jít doleva nebo doprava. Za ty dva týdny jsem měla několik rozhovorů a den co den se mi svíral žaludek z nejistoty. Jak se rozhodnu?

Odpověď přišla nakonec tak nějak sama. Když mě otec oslovil, nemá to jen ze své hlavy. Se všemi svými tehdejšími pochybnostmi jsem si uvědomila, že si mě Bůh sám uschopní pro službu, která mě čeká, a proč vlastně odmítat nabídku, která je na mě zřejmě stejně ušitá. Nakonec, proč do toho nejít?

 

A nelituji. Je brzo na nějaké velké hodnocení, ale od mého "ano" pro týmáctví na ADCM v Olomouci, má všechno jakýsi jiný rozměr, jinou chuť. Cítím v srdci velký pokoj a skoro vidím Boha, jak mi položí ruku na rameno a řekne: "Hej Buri kámo, seš tu dobře. Tu máš být."

 
(první foto v kanclu po mém "ano" ještě za vlády BB)

Mám obrovskou radost z naší spolupráce s týmy na Přístavu a Arše a též u nás v Olomouci. Mám radost z toho že můžu být pro druhé, třeba u kafe u nás v kanclu, na víkendech. Že můžu dělat něco, co má skutečně smysl. Ačkoliv by mojí prioritou nyní mělo být především dostudování vysoké alespoň po bakalářské státnice, vnímám jednu zásadní věc. Tím, co mi udává ten správný směr není moje škola, není to psychologie, ale reálná práce s druhými a pro druhé místo "pouhé" teorie. Má škola je výborná, ale není nic živějšího a krásnějšího než práce na společném díle pod záštitou Nejvyššího. To mi prostě ani naše skvělá katedra nedokáže nabídnout.

 
(moje krásná Olomouc)

Co dodat závěrem?
Těším se na všechno, co mě čeká. Nebude to vždy jen brnkačka a samý smích. Ale věřím, že s pomocí týmu, modlitby (...a naší skvělé kávy!) se všechno dobré dílo podaří a budeme moci být naplno pro druhé.

P.S. Stavte se u nás někdy na kávičku! ;)