Autorem tohoto "dopisu Bohu" nejsem já - Rezkaaa, ale člověk s pseudonymem Dismas, kterému propůjčuji ke zveřejňování myšlenek svůj blog.

 

Drahý Bože,

proč je v nás, lidech, tolik neupřímnosti? Chápu, že jsme neupřimní k sobě navzájem. Máme o sebe strach. Vždyť se děsíme i sami sebe. Ale proč nejsme upřimní k Tobě? Vždyť jakákoli faleš postrádá smysl, před někým, kdo o nás ví vše. Nemyslím, že bychom to dělali schválně. Ale vím, kolik bolesti by ubylo, kdyby se lidé nebáli za Tebou přijít a zplna hrdla povědět co si o tom všem myslí. Nemyslím, že je špatně říct Ti Bože, že mi něco nedává smysl, že mě něco štve, že bych něco udělal jinak, že s něčím nesouhlasím. Nemyslím si to. Spíše naopak, myslím, že je to dobře, když Ti vyčteme naše bolesti. Protože pokud svůj život zcela Tobě odevzdáme, můžeme za svými bolestmi hledat jen a pouze Tebe!

 

...

 

Nikdy bych si nemyslel, že něco takového budu tvrdit. Ale asi je to tak. Asi právě tehdy, když Tvé děti, trochu smutné a trochu zoufalé k Tobě příjdou se slzami v očích, právě tehdy dáš odpověď, vysvětlíš, proč to bolí, ujistíš, že Tebe to bolí více než nás a že pokud by neměla naše bolest smysl (i ta Tvá) nezpůsobil by jsi jí v našem životě. Asi chceš více mnohdy nevděčnou, urážející a nechápavou upřímnost, než neupřímnost. Chceš abychom se vztekem přišli za Tebou, než abychom nepřišli vůbec. Chceš, abychom byli buď horcí, nebo studení. Protože teprve upřímnost před Tebou mění žal ve chválu, pochyby v jistotu a bolesti v radost.

 

Pane, uč nás upřímnosti! Prosím!

 


(obrázek Rezkaaa)