Aktuální můj myšlenkový proud zaznamenaný na blog. Možná prožíváte to samé.

 

Delší dobu dumám nad tím, kde je mé místo v církvi. Mám problém s pravidelnou modlitbou, nechodím ani pravidelně ke zpovědi a stále opakuji chyby, které jsem slíbila zlepšit či odstranit. Nejsem úplným příznivcem všeho katolického, co se opakuje a některé mé názory s těmi církevními zcela v souladu taky nejsou.

A teď, v tom všem, jaká jsem, hledám, čím osobně přispívám do celkového díla všech Božích dětí tady na zemi. Modlitbou toho moc nepodpořím, ačkoliv bych byla moc ráda. Připadá mi, že kvůli tomu všemu, co nedělám, nemám valné spojení s ostatními a s Bohem. Protože dlouhodobě nejsem pevně ukotvena v modlitbě a v Bohu, a jelikož tuším, že k tomu v nejbližší době opět nedojde, netroufám si ani nějak vydávat do okolí upřímné svědectví. Není to myšleno tak, jakože se stydím za víru, to rozhodně ne, ale vykládat někomu a ctnostném životě dle křesťanských zásad by bylo ode mě zkrátka úplně "mimo mísu".


(moje foto)


Naštěstí v tom nejsem nechána zas tak napospas. Jelikož zatím nemůžu věnovat Bohu naplno svoje modlitby, dělám to, co mi alespoň trochu jde a snažím se zapojovat do přípravných týmů různých (nejen křesťanských) akcí. Jednoduše, můžu něco dělat a tvořit. Ať už fyzicky nebo psychicky.

Neskutečně si vážím toho pocitu milé únavy po akci, kdy je člověk šťastný, protože mohl přispět, a protože si danou akci mohli ostatní užít. Líbí se mi, když přípravné týmy vypracují každý svoji "cihličku", ze kterých dohromady postaví dům. Být součástí živého tvořivého tělesa.

Díky tomu všemu mi nevadí, že někdy (konkrétně na křesťanských akcích) nestíhám oficiální duchovní program - ne všechno duchovní mě totiž (lidsky napsáno) "baví poslouchat" a činností mohu dát něco skutečného ze sebe místo neupřímného přetvařování, "jak mě to hrozně zajímá" a "jaká je to zábava".
Tímto vůbec nechci shazovat žádný program na jakékoliv akci, mnohdy zameškám krásné a silné věci. Ale skrze službu je to pro mě konkrétně zase o něčem jiném.

 

Jednou mi jeden kamarád v modlitbě řekl, že mám Boha chválit kreativně.
Nikdy jsem si to předtím neuvědomila, ale čím dál víc zjišťuji, že měl pravdu. Věcí, kterými i nevědomě chválím Boha, je nespočet a já si jsem pomalu čím dál víc jistá, že mezi ně dobrovolnická služba a organizování nejen křesťanských akcí patří. A to není vše. Kolikrát najdu Boha v kdejaké zdánlivé "kravině", o to větší radost mi to ale udělá a můžu zjistit, že to taková kravina zase není.


(sestřino foto i "sněhulák")

Někdy se tomu říká tzv. "spasitelský komplex" - pomoc všem a vždycky, všecko zachraňovat, všude se angažovat.

Působení Boha je v tomto krásně milé. Občas se mi poštěstí vnímat a rozlišovat, na co ještě stačím a co už by bylo na mě moc. Pomocí únavy nebo třeba jenom prostřednictvím nakopnutí mého svědomí krotí moje přehnané "spasitelské" tenze, takže se mi zhruba daří necpat se všude - a tím dát třeba i prostor ostatním, kteří mají co dát. A v poslední době mi hlavně ukazuje cestu k oblastem, kde bych se měla angažovat víc, a kde zase ubrat, které věci skousnout, a co opustit.

 

Objevovat Boha v rozmanitosti je neskutečně obohacující. Není to jenom ten Bůh svázaný do růženců, adorací, přednášek se vzletnými slovy (což rozhodně nechci snižovat, je to velmi důležité!!), ale také Bůh přítomný v únavě, mnohdy v podrážděnosti nebo přepracovanosti, v kaluži na chodníku, v nestíhání, v radosti ze všedních věcí a vykonané práce...

Je vlídný. Jsem ráda, že se můžu vyřádit (a vyjádřit) svým osobním způsobem.

(moje foto)