Zdravím všechny, co připutovali až k tomuto článečku. Ráda bych se podělila o jeden svůj (asi opět celkem základní, ale přesto pro mě mírně překvapující) poznatek.

 

Dneska na mši jsem se po svatém přijímání jako obvykle v modlitbě obracela k Bohu. Dříve jsem nevěděla, jak se po přijímání modlit, ale jednou mi otec Marian Kuffa u zpovědi poradil, že před přijetím eucharistie mám Bohu děkovat, a po přijímání, až bude Bůh přítomný v mém srdci, mám prosit. Protože v tu chvíli to mám k Němu "nejkratší" - od pusy k srdci zhruba 20 cm :) Od té doby po svatém přijímání děkuji, ale hlavně Ho prosím a odevzdávám Mu, co potřebuji odevzdat.

Také mi otec Kuffa řekl, že se mám pravidelně modlit za svého budoucího manžela, ideálně právě po svatém přijímání, aby to Bůh "pěkně zblízka" slyšel. Pravidelně jsem se za něho tedy modlila, ale až dnes mi došlo, že jsem si to někdy začala přebírat trochu po svém.

 

Vždycky, když jsem s někým chodila, modlila jsem se za onoho konkrétního kluka a za náš společný vztah (což určitě špatně nebylo). Jenže jsem opomněla takovou maličkost: co když zrovna tento muž nebude mým celoživotním partnerem? Nedocházelo mi, že "obecnou" modlitbu za budoucího manžela úplně vynechávám a přetransformovávám na jednoho určitého člověka. Jenže si ho ale volím já sama a Bohu pak nenechávám prostor.

 

Je správné vstupovat do vztahu s myšlenkou na případný společný život, ale je také neméně důležité počítat s tím, že má Bůh se mnou třeba jiné plány, a že v tom plánu může figurovat někdo úplně jiný.

(moje foto)